Výchova dítěte - k jakým hodnotám?

Hlavní stránka / Rodičovský manuál / Výchova dítěte - k jakým hodnotám?

 

Výchova dítěte – k jakým hodnotám?

SOÚ Akademie věd zveřejnil výsledek svého průzkumu, který se týkal úlohy současné rodiny a školy v otázce výchovy dětí. Článek vychází z dostupných materiálů s citací pedagogů a rodičů.

Rodinu a školu, dvě klíčové socializační instituce, propojuje dítě-žák jako dosud ne-plnoprávný člen společnosti, který má být jimi připraven na plnohodnotný život v ní. Legislativa ukotvuje a vymezuje kompetence, práva a povinnosti těchto subjektů a jednotlivých aktérů v nich, ať už se jedná o zákon o rodině, školský zákon nebo vzdělávací programy. Vymezené hranice mezi rodinou a školou nemají být překážkou, ale naopak usnadňovat žádoucí spolupráci rodičů s pedagogy, přesto nezřídka dochází spíše k neporozumění či neshodám. Celospolečenské změny, ke kterým došlo za posledních dvacet let, měly dopad na všechny oblasti života a zasáhly i do roviny mezilidských vztahů. Učitelství v „nové“ společnosti pozbylo prestiž, učitelky a učitelé nejsou takové autority, jako bývali. Více než dříve od učitelů základních škol nebo středních škol zaznívá kritický tón vůči žákům narozeným po roce 1989 kvůli nevychovanosti, respektive nedostatečné výchově ze strany jejich rodičů. Naopak někteří rodiče za školní neúspěch svých dětí viní školu.

Kritika žáků a jejich výchovy - očima pedagogů
Ideální rodičovský pár podle pedagogů tráví se svým dítětem dostatek času, buduje pevný řád daleko od stresů typických pro dnešní dobu. Rodiče jdou dítěti příkladem a pomáhají mu při zvládání školních povinností. Dostatek pozornosti a času pro dítě je investicí, která se v budoucnu vyplatí, i za cenu dočasného uskromnění. Nedostatek času na děti může být pedagogy chápán jako jen do určité míry přijatelná omluva selhání rodiče, u kterého ve skutečnosti výchova dětí není na prvním místě, jak by být měla. Odvrácenou tváří současnosti je i špatné vnímání potřeb dětí rodiči, neporozumění významu obecné kultury pro život, přílišné spoléhání na školu. V dětech se nepěstuje vůle, cílevědomost a zodpovědnost. Děti jsou pohodlné, chtějí získat vše ihned a bezpracně se stát „hvězdami“, požadavky jsou zvyklé odsouvat na později. Poslušnost, podřízení se pravidlům a plnění povinností má být podle pedagogů obecně přípravou na život. Bez laskavé, ale zároveň přísné a důsledné výchovy od útlého věku má škola jen omezené možnosti s dítětem pracovat. Vždy je taková práce náročnější, nejistější, učitelé na ní nemají čas a dodávají: „Dost podstatnou roli ve všem hraje rodina. Na tom, co do dětí rodiče vložili, může teprve škola začít stavět a ne to dohánět. Jenže v dnešní době není moc na čem stavět, někteří rodiče nejsou dostatečně vyzrálí a necítí potřebu svému dítěti pomoci.“
Špatný přístup některých lidí k rodičovské roli je vysvětlován hektickými 90. léty, která otřásla hodnotovými žebříčky. Setkáváme se pak například s takovým hodnocením:
„ Spousta rodičů asi zapomnělo svoje děti vychovávat a učit je těm základním pokynům a dneska to vidíme, ty děti opravdu nemají hodnoty vůbec srovnané nebo je mají úplně jinde postavené. Vždycky to vychází ze zájmu rodiče o úspěšnost dítěte ve škole, o vzdělávání a výchově bez problémů. A ten zájem rodičů není, ale to s sebou nese i doba.“
Posunutí vztahů mezi školou a rodinou na úroveň partnerství předpokládá zralost rodičů, projevování zájmu o úspěch dítěte ve škole (prospěch, chování). Není možné, aby zájmem rodičů bylo mít od školy pokoj s argumentem, že mají dost vlastních starostí. Obviňování školy za neúspěch dítěte spolehlivě brání dialogu rodina-škola. Na obou školách s takovými rodinami mají určité zkušenosti, koncentrace dětí z rodin s nejrůznějšími problémy ztěžuje výuku ve třídách, klade nároky na speciální péči u mnoha dětí. Komunikace s rodiči dětí je přitom zásadní. Jedině v souladu s rodiči je podle ní možné docílit kýženého výchovného cíle a k tomu je třeba rodiče umět přesvědčit. Klíčem k úspěchu je dát rodičům pocítit, že učitel je jejich partner, se kterým sdílí cíl – pomoc dítěti.

Kritika současné společnosti, hodnot a bezpečnosti - očima rodičů
Rodiče mají pocit, že mezi tím, jak byli sami vychováni, jaké hodnoty zastávají, a mezi vůdčím principem nynější společnosti a tím, jak se dosahuje úspěchu, existuje rozpor. I proto si nejsou jisti, zda by měli své děti vychovávat podle vnitřního přesvědčení, které v praxi selhává a člověk s ním pravděpodobně brzy narazí.
Rodiče často při výchově řeší různá dilemata jako např.:                                                                                       „Jak mám vysvětlit svému dítěti, že má být hodné, slušné, pozorné a to všechno, když ve finále on sám poznal, že to ale v naší společnosti nefunguje.“
Výchova by měla zahrnovat i přípravu na krutou realitu, špatné mezilidské vztahy, soutěživost. Pragmaticky dítě vybavit odolností vůči bezohlednosti ostatních ve světě, který „není jako pohádka“ lze vysvětlením: „Nebudou tě všichni milovat, všichni mají strach, budou se zaměřovat sami na sebe. Takové lidstvo je, bohužel.“
Škola tuto přípravu nenabízí, učitelé nereagují vždy adekvátně na vztahy mezi dětmi. Ty mají nezřídka za sebou trpké zkušenosti s šikanou. V případě ubližování dítěti jsou rodiče plně angažovaní v jeho ochraně, která je mnohem důležitější než nespokojenost učitelů s drzostí dítěte nebo jeho špatné známky.

Příklady z praxe:                                                                                                                                 Matka po napadení svého syna staršími chlapci na hřišti mimo školu byla přesvědčená o marnosti nahlášení činu na policii, oběti zaplatí správní poplatek a útočníci stejně za přestupek reálně potrestaní nebudou. Společnost podle ní neumí adekvátně řešit problém narůstající agresivity. Přesto se rozhodla nemlčet a nepřivírat oči:
„V lidech strach je. Já ten strach mám taky, ale řekla jsem, že to prostě nenechám. Těch band tady přibývá a jsou sprostí a drzí.“
Jiná matka vzala iniciativu do svých rukou, když promluvila s chlapcem, který napadl její dceru. Byla hrdá na to, že překonala vlastní obavy a postavila se tváří v tvář asi desetiletému chlapci, kterého považovala za nebezpečného, necitlivého, lhostejného:
„On popíjel colu, úplně všechno na háku, naprosto. To je bezmoc. Abyste ho vůbec zaujala, aby věděl, že něco skutečně provedl, že to není jen tak, někoho támhle zmlátí a nic se neděje.“

Ochrana dětí před ohrožením a vybavování je dovednostmi pro samostatný život, je uvědomovanou součástí výchovy dětí, které mají logicky snahu se osamostatňovat. Část rodičů nicméně dětem nechává velkou volnost v pohybu, důvěřuje schopnostem dětí a jejich zodpovědnosti sama za sebe. Pracovně vytížená matka například vyprávěla, jak syn kvůli výhodné koupi bot cestoval sám do Olomouce. Na dotaz, zda se o něj nebojí, odpověděla, že je poučený o tom, jak se má chovat a ona mu důvěřuje. Podobně se projevovala její výchova i ve vztahu ke škole, kde chlapec dostal za neomluvené hodiny dvojku z chování a silně se mu zhoršil prospěch. Rodiče nezasáhli, protože je to „jeho život a jeho zodpovědnost“.

Výchova pro budoucnost – očima sociologů
Hodnota rodiny si za posledních dvacet let přes malý pokles udržela své vysoké postavení. Naopak dramaticky klesal význam hodnoty práce a vzrostl význam přátel a volného času. Ke změnám v rodičovství přesto nepochybně došlo, z pohledu školy nejsou tyto změny vždy k lepšímu. Od počátku 90. let se víceméně jednotné působení rodičů (direktivní vedení, příprava na přijímací zkoušky) za přibližně deset let rozpadlo do různorodých přístupů ke školní kariéře a vedení dětí, výchova se liberalizovala, část rodičů údajně ustoupila od předstírání zájmu o školu. Duch doby podle pedagogů převálcoval slabší rodiče. Ti nevěnují dětem dostatek času, nevedou je k cílevědomosti a dodržování pravidel. Na počátku třetího tisíciletí nejsou rodiče vždy přesvědčeni, že výchova k respektování autorit, slušnosti a dodržování řádu je tou nejlepší pro budoucnost jejich dětí.

Rodina jako šance pro budoucnost – očima autorky článku Nárůst agresivity dětí ve školy i mimo ni je znepokojujícím faktorem. Jak víme, děti napodobují svět a chování dospělých. Jsou naší budoucností a je na nás, co do dětí nynější nové generace chceme vložit. Můžeme se rozhodnout, jakou cestu zvolíme, jaký příklad dětem budeme dávat. Zda je budeme vést k respektu, poctivé práci, lásce, přátelství a také solidaritě s těmi, kteří neměli takové štěstí jako my a narodili se do daleko drsnějších podmínek, než si vůbec dovedeme představit. Rodina by se měla znovu stát základem státu a je na nás rodičích, jak pevně vystavěny ony základy budou.
                                                                                                                                            
-em-

zdroj: socioweb.cz


 


RSS kanál  |  XML Sitemap  |  Mapa webu  |  Redakční systém WebRedakce - NETservis s.r.o. © 2017