Puberta a dospívání dětí

Hlavní stránka / Rodičovský manuál / Puberta a dospívání dětí

 

Puberta a dospívání dětí       

 

  Dospívání dítěte je velkou zkouškou lásky ve vztazích mezi lidmi v rodině. Nejde jen o vztah mezi rodiči a dospívajícím dítětem. Proměnami dítěte, které období puberty přináší, se často probouzejí mocné síly, které prověřují vztahy všech členů rodiny. Do té doby poklidný rodinný život se pak často mění na obtížnou, ale přitom důležitou životní meditaci, která může podněcovat spoustu důležitých změn.

  Děti v pubertě se rychle proměňují. Matka příroda tomu tak velí a nejde tomu zabránit. Dospívající děti chtějí stále více spolurozhodovat o věcech, které se jich týkají, touží trávit více času mezi vrstevníky, začínají počínání rodičů vidět kriticky a zaručeně vědí, jak žít lépe než rodiče. Naše výchovné snažení bývá mnohdy přerušeno větou: „Ale mami (tati), vždyť dnes je jiná doba…“, apod.

   Dospívání dětí je obdobím, kdy jsme jako rodiče konfrontováni s novými obavami a strachy o své dítě. Tak jen namátkou: Nemáme klid, když naše dítě odchází na diskotéku a přitom nevíme, zda přijde v dohodnutou dobu. Bojíme se, aby síla pohlavního pudu nepřivedla naše dítě do maléru, když odchází na rande. Nebo si nejsme jisti, zda naše ratolest odolá pestré nabídce návykových látek, které si lze v dnešní době poměrně snadno opatřit, atd.

   Jak to vše bez úhony zvládnout, jak můžeme dítěti i sami sobě pomoci bezpečně proplout mezi útesy vnějších rizik i skalisky našich vnitřních lidských omezení a limitů?

   Tak předně začít musíme mnohem dříve, než nastoupí puberta. Vlastně už od narození dítěte tím, že mu dáváme zažívat pocit bezpečí, respektu a hlubokého rodičovského citu. Tím mj. vychováme z dítěte citlivou bytost, která i v prudkých pubertálních sobeckých bouřích nezapomene do svého rozhodování zahrnout otázku, zda nám (rodičům) svým počínáním nezpůsobí utrpení a bolest. Pokud budeme vychovávat bez respektu a citu, jen stěží se respektu a citu dočkáme od svých dětí…

   Respektovat a chápat však neznamená se vším souhlasit. Puberta přináší i situace, kdy musíme mít odvahu se s dospívajícím dítětem konfrontovat. Děti v tomto období hledání sebe sama potřebují se světem experimentovat. Ne vždy dají na naše zkušenosti. Aby se mohly stát dospělými, potřebují si ověřovat samy na sobě staré pravdy a hodnoty, které ztělesňují jejich rodiče. To ale není bez rizika, někdy to přehánějí a je třeba je v tu chvíli usměrnit. Vždy je lepší, když dokážeme náš požadavek vysvětlit a vyargumentovat a naše ratolest věc pochopí a od původních záměrů ustoupí. Někdy to ale nejde, a pak nezbývá než zakročit a umět vzít někdy na sebe roli toho „zlého“. Pak často důrazně, zvýšeným hlasem něco přikážeme nebo zakážeme. Náš postoj se stane v tu chvíli pro dítě důležitou překážkou, která může zabránit tomu nejhoršímu. Dítě nás v tu chvíli může i nenávidět, ale to někdy k hluboce prožívaným vztahům v rodině patří. Nebojme se toho. Většinou tento pocit rychle odezní, zvláště když dítě následně pochopí, že jsme měli pravdu.

   Takže co vlastně děti v pubertě od nás potřebují? Na jedné straně určitě zájem, pochopení, respekt a rozvíjející se partnerství (pokud vidíme, že se chová zodpovědně), na straně druhé jasné a pevné postoje, kterými se vůči dítěti vymezíme a zároveň jej usměrníme (pokud vidíme narůstající nebezpečí pro dítě i rodinu).

   Ano, zní to jednoduše a jasně, ale propojovat a vhodně používat obojí, je možná na výchově to nejtěžší. Málokterý rodič to dokáže bez své vlastní proměny.

   Děti v pubertě se rychle proměňují. Musí, nic jiného jim nezbývá. Nedělají nám to schválně. Pojďme jim naproti tím, že budeme proměňovat i sebe. Pokud jsme od přírody laskaví a tolerantní, učme se vymezovat a být pevní v postojích. Pokud nemáme problém být silnou autoritou, učme se poskytovat dětem partnerství, úctu a respekt. Zkoušejme to, angažujme se. Nevadí, že uděláme chyby. Vychovávat dítě bez chyb nelze. Když uděláme chybu a zpětně si to uvědomíme, tak se k tomu vždy můžeme s dítětem vrátit a většinu věcí napravit. Vyvarujme se ale situaci, kdy vyvoláme v dítěti pocit, že o něho nemáme zájem (a to může nastat i v situaci, kdy opak je pravdou). I v těžkých chvílích to nevzdávejme. Zkusme v každé situaci přistupovat k dítěti s vědomím, že si v hloubi duše přejeme, aby se jednoho dne z našeho dítěte stal náš dobrý přítel…

 

 

 Mgr. Vratislav Holeček, Školské poradenské pracoviště „Mozaika“

www.mozaikahk.cz

 


RSS kanál  |  XML Sitemap  |  Mapa webu  |  Redakční systém WebRedakce - NETservis s.r.o. © 2017